Dovolím si být patetická a psát o krvi vytékající z mé duše, což neznamená, že umírá, ale naopak se probouzí k životu. Jedním z důsledků psaní „ranních“ stránek je právě to, že uslyšíme „volání duše“, což je už sám o sobě dost patetický výraz, ale pro mě dost výstižný.
Jedno úchvatné prosincové ráno pozoruji a následně se snažím neobratně fotoaparátem zachytit obrazy červánků a přelétajících ptáků, asi havranů, na nebi. Velmi rychle mraky zesvětlaly. Učaroval mi tvar připomínající ptačí/andělské křídlo. A potom si jdu zalít čaj a sleduji, jak se z pytlíku uvolňuje zářivě červená barva. V tu chvíli se ty dva obrazy zázračně propojily. Některý z dalších dnů uměle aranžuji louhující se čaj, že ho vyfotím… neúspěšně. O necelý měsíc později zachytím moment, kdy do konvice teprve přitéká voda. Stále toužím vyfotit i ty tenké červené proužky řinoucí se z čajového pytlíku, barvící postupně vodu do červena (je třeba nastavit manuální ostření). Ale ty bubliny s prosvítajícím ranním sluncem v pozadí jsou uspokojivé. (Dům v dáli neretušuju, každé ráno na něj přece koukám.)
Touha bývá často nejšťavnatější ve fázi těsně před naplněním. Měla jsem a mívám chuť jen blaženě lelkovat v strouze u cesty (naštěstí ne doslova, ale v teple u kamen) a nikam se v tom životě neřítit ani nešinout, jen spočinout.
Font textu koláže: Caveat