Čím víc to opouštím, tím víc jsem k tomu připoutaná.
V hlavě myšlenek spoustu tvoří spoušť.
Sloupnout slupky krajiny mého těla.
Pod nimi ukrytou mám surovou poušť.
Doufám, že toulat se tmou nepřestanu.
Troufám si říct, že odvahu na to mám.
Pod velbloudí kůži zalezu jako do stanu.
Souhvězdí v mých očích otevřených dokořán.
Mou oázou je mrtvý velbloud za chladných nocí.
Jeho tělo nechá tělo mé znovu obživnout.
Soustředím se a již myslím, že jsem na konci.
Přitom potřeba je se znovu nadechnout.
Děkuji ti, zvíře, za tvou masu!
Vzpomenu si na tebe, až bloudit budu zas.
Nemusím s sebou tahat kasu.
Zadarmo koupím si tvůj čas.
Když po dobré náladě je veta,
udělám někomu jinému radost:
rozpustím svou starost
v široširém oceánu světa.
V létě 2022 nazrál čas a vybledlou, zaprášenou koláž jsem spálila. Symbolicky žehu odolal velbloud, v básni můj ochránce.
